
Podzimní nástup pandemie je rychlý a my váháme. Půl roku zakoupená letenka, nahlášená dovolená i rodinný souhlas. To vše vede ke konečnému rozhodnutí. Jedeme! V den odletu je naše země na prvním místě v počtu nakažených na světě, Ekvádor je na místě druhém. Podle očekávání si neděláme vzájemné problémy a pro vstup na území Ekvádoru postačí 10 dní starý negativní test.
Jedeme tři : můj syn Martin, náš společný kamarád Matěj a já. Let je sice dlouhý, ale vzhledem k naplněnosti letadla celkem příjemný. Jediným zádrhelem je slovní potyčka se stewardem, který vyžadovaje chirurgickou roušku, zatímco my s Martinem máme pouze nákrční roury. Nakonec se vše vysvětluje a personál nám donese své chirurgické roušky. Konečně jsme po dvanáctihodinovém letu v hlavním městě Ekvádoru, v Quitu.
Jedeme tři : můj syn Martin, náš společný kamarád Matěj a já. Let je sice dlouhý, ale vzhledem k naplněnosti letadla celkem příjemný. Jediným zádrhelem je slovní potyčka se stewardem, který vyžadovaje chirurgickou roušku, zatímco my s Martinem máme pouze nákrční roury. Nakonec se vše vysvětluje a personál nám donese své chirurgické roušky. Konečně jsme po dvanáctihodinovém letu v hlavním městě Ekvádoru, v Quitu.
Majitel kempu Somerwind, příjemný Němec Hans, pro nás posílá auto. Do kempu přijíždíme v noci a já jsem k smrti unaven. Ponocování, časový posun a nadmořská výška se na mě podepisují. Vylezu z auta, sotva pozdravím Hanze a s žaludkem v krku padám do postele. Potřeboval jsem to, sedmihodinový spánek mě staví na nohy a za svítání jdu hledat místo, kde stojí pod stříškou tři motorky. Pod plachtou se skrývá má KTM, jakási cizí Honda a BMW Standy Tikala, který cestování ukončil a osud zanechané motorky si bude řídit sám.


Matěj s Martinem si na své stroje musí ještě počkat, ale moje motorka v Ekvádorské Ibaře, čeká na svého pána dlouhých 600 dnů. Společnými silami vystrkáme zrezlý stroj s prázdnými pneumatikami na sluníčko. Pohled na náhradní díly, které jsou v kufrech není kdovíjak povzbudivý, do kufrů se dostala voda a kovové díly jsou obalené silnou vrstvou rzi. Celý den usilovné práce však přináší své ovoce. Baterku oživuji zapůjčenou nabíječkou a v podvečer objevuji ještě utržený držák podsedlového rámu. Martin se pasuje do role svářeče a konečně přichází na řadu tlačítko START . K mému nadšení se po druhém otočení motoru ozývá povzbudivý zvuk a po dalším zastartování se motor rozeběhne. Jsem z toho úplně konsternován a po chvilce beru za plyn a zavrkám si. Z Leo Vince se ozve rána a vyšlehne plamen, podívám se podél nádrže na motor a sleduji jak shora stéká olejopád. Původní nadšení vystřídá děs. Okamžitě zhasínám motor a hlavou mi běží katastrofické scénáře. Nakonec znovu startuji a nechám motor jen převalovat. Po úplném zahřátí beru lehce za plyn a vše se jeví v naprostém pořádku. Vyschlá těsnění se po dlouhé odstávce nasytila kapalinami a prostě se to nějak samo zatáhlo…
Blahořečím si, že jsem před uskladněním motorky vypustil benzín z karburátorů a nemusím motorku tahat půl dne za autem, jako tomu bylo v předchozích případech, naposledy v Kostarice. Další den ještě vyměním staré Mitasky za novější model 07 plus a cvičně objíždíme jezero Yahuarcocha. Jedeme na motorce ve třech, je to tu celkem běžná praxe. Po návratu si konečně užíváme pohodu. Kačenka jezdí a zítra odjíždíme s Hansem na třídenní výlet.



Mnozí z vás vědí, že jsem v Ekvádoru s motorkou ilegálně. Hranice z Kolumbie se mi tenkrát podařilo překročit bez záznamu pro motorku. Žádné vozidlo, tedy ani motocykl, nesmí být na území žádného Jihoamerického státu déle než tři měsíce (výjimkou je Argentina, kde je lhůta na opuštění země 9 měsíců). Řešení, že projedu hranice s motorkou bez záznamu se ukazuje jako krátkozraké. Nemám TIP – dokument o vstupu vozidla do země, který po mně budou na dalších hranicích požadovat. To samé mohou chtít policajti během případné kontroly. Proto jsem se vyděsil z příjezdu policajtů, kteří zamířili přímo ke mně a mému stroji. Plynou španělštinou začali švitořit a vzájemně se doplňovat. Přišlo mi neslušné jejich monolog přerušovat a tak jsem laskavě přikyvoval až do chvíle, kdy jsem za větou policajta poznal jasný otazník. Ha, na něco se ptá. Hrdě vytáhnu z kapsy pas a začnu mu s ním šermovat před obličejem. Vrtí hlavou a já začínám propadat panice, snad nechce ten podělaný TIP (Temporary Importation Permit). Zkouším ještě fintu s očkovacím průkazem, ale ani to nezabralo. Nezbývá než se dále usmívat a pokyvovat hlavou. Laskavost a úsměvy byly však příliš jednostranné a policajti přistupují k překladu do češtiny. Strčili mi pod nos telefon s překladačem. Čtu, že po mě chtějí přesný čas, kdy mají znovu přijet. Ha, cítím šanci se vykroutit ze svízelné situace. Hrdě zvedám hlavu a hlásím: „Cinco horas“. Číslovky umím a do pěti hodin mám dost času zmizet i s motorkou někde v zákoutích Hansova Kempu. Bohužel se policajti začínají mračit a vrtět hlavou. No no, seňor. Hm tak to je asi špatná odpověď. Rychle se tedy opravuji a vyhrknu: „Uno hora“. Trefil jsem se, policajti se usmějí, smířlivě pokývají hlavou, poděkují a vrací se zpět k autu. Padá mi kámen ze srdce a ještě dlouho mně běží hlavou, na co jsem jim to vlastně odpověděl. Motorku jsem raději přesunul až k naší pronajaté chatce a všichni se těšíme na zítřejší výlet.
Hansův stařičký Chevrolet nás unáší divokou jízdou na severozápad směrem k moři . Divoká jízda je slabé slovo, Hans jede jako utržený ze řetězu a řítí se serpentinami jako šílenec. Rychlá jízda nám nevadí, ale v jednu chvíli vymeteme díru, Chevrolet bez tlumičů se ocitá nejen ve vzduchu, ale i v protisměru, kde nás míjí kamion jen o vlásek. Podívám se dozadu na kluky a bledá tvář Martinova mluví za vše. Vzdává se komentáře a jen vrtí hlavou.



Je na čase si udělat zastávku ve vesnici Alto Tambo. Ta je proslulá ilegální těžbou zlata. Do džungle samozvaní těžaři jezdí samodomo mašinkou poháněnou motorem z auta nebo motocyklu po samodomo kolejích. Je to děs a hrůza, ale chceme to zkusit a dopravit se k blátivým štolám, do kterých se indiáni spouští na provazech, společně s nimi. Bohužel máme smůlu nebo vlastně štěstí? Přesně ve chvíli, kdy domlouváme dopravu do džungle, se objeví policajti, kteří energicky ukončují provoz mašinky z důvodů bezpečnosti. Místní protestují, ale není jim to nic platné, musí mašinky odstavit z kolejí a jejich provoz ukončit. Je to zajímavá zkušenost a nám nezbývá než se posunout o dům dál. Tím domem je opuštěný hotelíček ve vesničce San Lorenzo na pobřeží Pacifiku. Po cestě potkáváme rozsáhlá území, kde místní farmáři vysadili palmy pro zisk palmového oleje. Úrodu si však neužili dlouho, po 4 letech přiletěl z Kolumbie brouk a vyhubil veškeré vysázené stromy. V tomto čase je domorodci kácejí a místo nich sázejí Balzu. Tento strom roste velmi rychle, 6 měsíců po zasazení má kmen průměr okolo 4 cm a výška stromu je 3 až 4 metry. Dřevo má nejlepší kvalitu v době, kdy strom dosahuje výšky 20 až 30 metru a průměr kmenu je
30 až 120 cm . Těchto parametrů dosáhne za pouhých 6 – 8 let života. V hotelu se ubytujeme a hned ochutnáme vody Pacifiku. Kluci dovádí ve vlnách a při saltu si Matěj vyvrtne kotník. Z vyvrženého klacku uděláme berli a můžeme jít na večeři, na kterou jsme Hansem zváni. Absence turistů je znát a restauratér se může přetrhnout. Nevím, kdy jsem naposledy jedl takové dobroty. Ozdobená mísa plná čerstvých mořských plodů mě uspokojila natolik, že jsem jí zapil pouze jedním pivem a všichni jsme se vydali na pobřežní procházku. Během ní společně tvoříme rescue team a půl hodiny vystříháváme svázaného kraba z mořské sítě. Od Hanse se ještě dozvídáme informaci, že pokud v Ekvádoru investuješ 36 000 dolarů nebo je alespoň na dva roky složíš v bance, dostáváš automaticky Ekvádorské občanství. Tak jak je libo, máte-li někdo zájem…
Navzdory očekávání velryby už u Ekvádorských břehů neuvidíme. Je na ně příliš pozdě, koncem října odplouvají a posledním místem, kde se s Jižní Amerikou loučí je oblast přístavního města San Lorenzo. To nestíháme a tak neodmítneme návštěvu vesničky Latolita de Pampa Oro. Dostáváme se do těchto míst úzkou lodičkou s přídavným motorem po řece Rio Santiago a to z městečka Borbon. V okolních horách je značné množství zlata, které se vlivem povětrnostních podmínek (El Niňo) se smývá až do moře. To na oplátku zlaté střípky vyhazuje vlivem přílivu zpět na břeh. Tak můžete na plážích potkat domorodce, kteří místo aby se opalovali, rýžují zlato. Na březích řeky jsou pozůstatky 2000 let staré vesničky nebo lépe řečeno, jedná se spíš o pohřebiště. Do hrobů se ukládaly nejen pozůstatky těl, ale i různé artefakty, které měly zemřelé doprovázet při dlouhé pouti na Onen svět. Voda je vyplavuje a je jich tady, na březích řeky, plno. Najdete tu keramické úlomky nádob, destiček na čištění ryb od šupin a někdy i krásně vymodelované keramické figurky. Příchodem Španělů a tím i chřipky, vymřela populace této vesnice a jejího okolí zcela. Na březích je možné zahlédnou kajmany, ale poslední aligátor byl zastřelený v roce 1968 a to z prostého důvodu. Žral lidi. Jedna z místních žen tu dokonce nalezla velkou zlatou masku a dlouho nevěděla co s ní. Maska byla o rozměrech 42 x 42 cm a téměř centimetr silná. Dala si jí tedy pod postel a po její smrti masku objevil její syn, který ji doslova za pár šupů prodal. A protože se nakonec jednalo o jeden z národních symbolů Ekvádoru, bylo po masce vyhlášeno celostátní pátrání. To bylo úspěšné, ale jen tak napůl. A to doslova, masky se našlo jen půlka. Ta je dodnes uložena ve státní bance. A co se stalo s druhou polovinou se dodnes neví. Pravděpodobně byla roztavena a posloužila k výrobě cetek.




Dobrodružství nemáme dost a vydáváme proti říčnímu proudu až kam to jenom jde. Je tu přímo Mangrovníkový ráj. Tyto kráčející stromy, které spouštějí kořeny z výšky, aby mohly přežít nás doslova obklopují a všude je množství krabů a další říční havěti. Nacházíme se kousek od hranic s Kolumbií a proto není náhoda, že tu ochránci našli při zvednutí hladiny prapodivné ponorky. Jejich vnitřní prostory byly vyplněné do posledního místečka kokainem. A to v hodnotě několika milionů dolarů. Nutno podotknout, že hlavní obživu příhraničních oblastí obou zemí tvoří právě pašování. Z Kolumbie drogy, z Ekvádoru pohonné hmoty. Při zpáteční cestě poobědváme na ostrově Limones a už se těšíme na pevnou půdu pod nohama. Autem se dokodrcáme až k zapadlému pobřeží Pacifiku. Cesta je rozbitá a rodinný pickup naložený barely s pitnou vodou končí v příkopu. Pomáháme s vyložením nákladu a ještě ho dostaneme za pomoci našich prostředků znovu na cestu. Už se nedivíme, že se pickup ocitl i s nákladem a celou indiánskou rodinou mimo cestu. Auto nebrzdí a nestartuje. Tomuto území na pobřeží Pacifiku se říká Afrika. Skutečně je tu podoba na první pohled a to včetně některých obyvatel, jedná se o potomky bývalých otroků, kteří sem byli zavlečeni během obchodování. Hans nás seznamujeí s místním „bláznem“. Jedná se o člověka, který si sám vytvořil z chýší rozsáhlé muzeum, které zaplnil předměty z dob Mayské kultury. Jeho sbírka je neuvěřitelná, vytvořil si jí sám na základě vlastních vykopávek. Na různých místech v horách nalezl hroby s mnoha předměty, které znázorňují to, co měli zemřelí během života rádi. Člověk – blázen je svou prací úplně pohlcen a zapáleně zdůrazňuje, že jeho Bůh mu řekl, že se nesmí dotýkat kostí, ale veškeré dárky si může vzít. Nikdo mu s jeho, v podstatě výzkumnou činností, nepomáhá, vše zpracovává tak, jak nejlépe umí sám. Máme obrovské štěstí, kolik je ještě podobných míst na naší planetě? Bohu díky.
Večer se vracíme z parádního výletu zpět na základnu, do Ibarry a do našeho kempu. Nastává etapa číslo dvě. Motorky, naše celoživotní srdeční záležitost. Během dopolední porady ukujeme plán. Já sednu na motorku a dojedu do hlavního města Quita. Seženu nocleh a napíšu klukům zprávu, kde jsem. Ti dojedou na místo za pomoci hromadné dopravy a následující den se znovu rozdělíme. Já se pokusím za pomoci naší konzulární pracovnice zlegalizovat status mého motocyklu na území Ekvádoru a kluci si půjčí motorky v místní půjčovně. Martin s Matějem přijedou na strojích Yamaha 250 a já jsem s legalizací nepochodil. Všem úředníkům nebylo jasné, jak jsem se mohl bez záznamu do země dostat. Překlad do španělštiny za pomoci naší skorokonzulky Anežky byl brilantní, ale nepomohlo to. Pro tento případ v Ekvádoru nemají řešení. Poslední úředník alespoň radí: „překročte znovu ilegálně hranice do Kolumbie a znovu se vraťte, tentokrát legálně“. „ No děkuji za radu, to jsem věděl taky“, zabručel jsem si pod fousy a zahučel na Anežku, že to nemá cenu. Ta mně vybavila alespoň orazítkovaným papírem s dobrozdáním a popřála šťastnou cestu.











Prvním bodem našeho zájmu je rovník. Mitad del Mundo neboli střed světa se nachází zhruba 30 kilometrů od Quita a jedná se o celkem vzhledný monument. 30 metrů vysoký podstavec s glóbem na vrcholu je jednou z nejnavštěvovanějších památek celého Ekvádoru. Nikomu přitom nevadí, že chybička se vloudila. Podle dnešních přesných měření pomocí GPS se však rovník ve skutečnosti nachází o 240 metrů severněji. Rozkročit se nohama na obě polokoule musíte tedy jinam. Na oblohu vypouštíme drona, ale po dvou přeletech se objeví ochranka s upozorněním: „no posible, seňor“. Dokončíme tedy záběr a odjíždíme po stekách na sever. A je to tady. Jízda na motocyklu je pro mě něčím, co nedokážu přesně popsat. Kolikrát jsem padl a sotva se zvedl, zranění nepočítaje, ale stále mé srdce bouchá v rytmu motoru, oči rekognoskují povrch cesty, každá končetina dělá něco jiného a přesto je to koncert. Koncert vůní, větru, slunce, rovnováhy, akcelerace i decelerace. A pokud při tomto tanci nepotkáváte auta nebo další povozy, na které musíte dávat velký pozor, je to stav okouzlení. A právě tímhle tancem protančíme během 20 minut z výšky 2 500 m n.m. až do výšky 800 m n.m. a pak zase zpět. Navigace nás zavede na oslí stezku, místy se zarostlými úseky sotva protáhneme. Hlad nás zažene do horské vesnice San Juan de Iluman, ale grilovaná morčata odmítáme. Na náměstí nám stařenka připraví občerstvení za pár dolarů a můžeme po šotolinách pokračovat dál až do městečka Cotacachi. Po cestě se vydrápeme do výšky 3 100 m n.m. a zastihne nás tu drobný deštík. Ovšem při stání na semaforu se mračna protrhla a než padla zelená, byli jsme durch. Ubytujeme se v hostýlku Patricia, usušíme a ráno vyjíždíme na vrchol sopky, v jejímž kráteru leží jezero Cuicocha, jehož název v překladu znamená „jezero morčat“. Odtud pokračujeme chvíli po asfaltu a za obcí Carolina najíždíme na kamenitohlinitou strmou cestu, která nás dovede až ke Kolumbijským hranicím. Už se mi ani nechce zmiňovat, že jednou jsme v 800 metrech, za chvíli ve 3 000, často prší a na kamenech to dost klouže. V nízké oblačnosti si výhledů moc neužijeme a sluníčko pořádně vysvitne až v El Chical. Podél hranic se po šotolině dostáváme až do hraničního města Tulcán. To je právě to místo, kde jsme pře 600 dny překračovali hranice pro motorku ilegálně. Město patří k nejchladnějším místům Ekvádoru: průměrná teplota se pohybuje mezi pěti a šestnácti stupni Celsia. Ubytujeme se a při ranním výjezdu je pouhých 8 C. Za zmínku stojí i večerní procházka Martina s Matějem, kdy se stali svědky zátahu proti pašerákovi. Policajti na dvou motorkách obklíčili chodce s batohem. Z něj vyjmou asi pětikolový pytel s bílým práškem, udělají pár fotek, vsunou pytel zpět do batohu a mladíka propouští. Zřejmě menší než malé množství kokainu nestálo za evidenci. Při výjezdu z města probíhá policejní kontrola a já se klepu z očkávané otázky: „Tu tienes TIP“? Naštěstí byla kontrola zaměřená na drogy a policajt jen promačká naší batožinu a po 5 minutách pouští dál. Je nám zima a my v lehkém dešti dále kopírujeme Kolumbijskou hranici po šotolinách. Místy úspěšně projíždíme celkem slušně hluboké brody a v poledne sjíždíme z hor až do města San Francisco, kde se ubytujeme za krásných 9 dolarů u velmi příjemného seňora Lugo. Ptáme se ho, zdali bude ráno svítit sluníčko? Kývá hlavou, usmívá se a mručí: „si, si“. Výjimečně má pravdu a ráno za úsvitu jdeme na průzkum městečka. U krámku posnídáme, rozloučíme se a pokračujeme dál, do města Tena. Jedeme po slušném asfaltu a tak trochu po Ekvádorsku. Nahoru, dolu, zatáčka střídá zatáčku a k tomu minimální provoz. V Teně, kde je přes 30C a tak ostrý sluneční svit, že klukům tečou proudy slz z očí, musíme dát pauzu. Já jsem vyzbrojen celkem slušným šedým zákalem a tak mi to až tak moc nevadí. Odpočíváme na schodech do cukrárny, sundáváme propocené svršky a popíjíme kafíčka. Na základě informací od Anežky, naší konzulární pracovnice, víme, že nedaleko odtud se nachází místo zvané Laguna Azul. Je vedro a tak se tam moc těšíme. Cesta k laguně vede džunglí a povrch je písčito hlinitý. Po dvaceti minutách parádního svezení jsme na místě. Přírodní kaskády a pod nimi laguna, kde se dá skákat do vody ze skály, z houpačky nebo si prostě jen tak zaplavat. Úžasný relax. S Martinem se vyšplháme po kluzkých kamenech podél kaskády a pro cestu zpět si vybíráme způsob Canyoning. Jen nemáme neopreny a boty. Proud vody mě zahnal pod padlý kmen a pod vodou chvíli bojuji o vzduch. Nakonec zdárně dokloužeme až do laguny. Výsledkem našeho „MotoCanyoningu“ je skvělý adrenalinový zážitek a potlučený a sedřený bok. Celý areál spravují indiáni a tak jim s radostí dáme každý vstupné ve výši 2 dolary. Odpočatí a mírně potlučení se vydáváme na cestu zpět do civilizace. Líbí se nám tu a proto si pro přesun do Puerto Misuhalli vybíráme v navigaci stezky. Při průjezdu jednoho kluzkého brůdku si Matěj předpisově ustele. On je v pořádku, nikoliv však blinkr, řadička a „blástr“ Matěj je exhibicionista a pro místo, kde v řečišti předvedl slušný parakotoul, si vybírá úsek s diváky. Potlesku od dvou indiánských rodin se sice nedočkal, ale pomohly zpět na nohy a motorce na kola. Ani cesta dál nebyla jednoduchá. Po přejezdu uzoučké lávky jsem si při výjezdu brnkl kufrem o zábradlí a hodilo mě to do protisvahu, z kterého jsem pozadu letěl zpět na lávku. Noha, ruka, náraz a ustál jsem to ani nevím jak. Znovu za jedna a nahoru, tentokrát úspěšněji. Bohužel do Puerto Misuhalli se tudy nakonec nedostaneme. Domorodec tlačící bicykl nám posunky ukazuje, že v cestě je kráter, který se nedá objet a ani projet. Jsme už trochu znaveni a tak se dál ke kráteru ani nejdeme podívat a otáčíme zpět. Po asfaltu dojedeme do cíle dnešní etapy. Město je téměř vylidněné, restaurace zavřené. Na první pohled je patrné, že město je závislé na přílivu turistů, který Covid zastavil. Chvíli hledáme otevřený hotel a příjemným zpestřením je setkání s opicemi. Běhají tu volně po městě a je to celkem zábava. Ta má však i své stinné stránky, od místního prodavače suvenýrů se Matěj s Martinem dozvídají, že opice jsou do města zavlečeny uměle. Jsou vytržené ze svého přirozeného prostředí džungle a ve městě velmi často umírají následkem střetu s auty a stykem s vysokým napětím. Někteří přihlouplí turisté jim dávají laskominy typu čokoláda, pivo, hamburger a to jejich zažívacímu traktu rovněž způsobuje značné nesnáze. Večer u pivka plánujeme trasu na další den, který začínáme přejezdem lanového mostu přes řeku Napo. Dále se po rozpálené uzoučké asfaltce pohybujeme poměrně pomalu, protože hledáme opice v jejich džungli. Prý je jich tu hodně, ale máme na ně asi smůlu. Pokračujeme dál přes město Puyo a dále do turistické oblasti městečka Baňos. Po cestě odbočujeme k nejpůsobivějším vodopádům na řece Verde. Pailon del Diablo má výšku přibližně 80 metrů a skládá se ze tří vodopádů. Padající masa vody způsobí po dopadu vír a nad skalní rozsedlinou vzniká duha. Přitahuje nás nejen obrovská síla padající vody, ale její tyrkysová barva. Teplota vody je cca 23 ºC a v okolí můžete spatřit orchideje, hortenzie i bromélie. Co se týče fauny, můžete tu narazit na mnoho druhů motýlů a na tapíry. U vodopádů jsme trávíme minimálně 3 hodiny a následně dojíždíme do Baňos, kde se hodláme ubytovat. První penzion za 50 dolarů pro všechny tři se nám zdá dost drahý. Další, prázdný hotelíček s výhledem na vodopády neznámého jména (asi cascadas del Baňos) je za polovinu. Uděláme krátkou prohlídku lázeňského města a k večeru se věnujeme údržbě strojů a ochutnávce lokálního piva. Stroje jsou připravené, můžeme vyrazit do kopců směrem na Riobambu. Ve výšce kolem 3 800 metrů se citelně ochlazuje a pauzu využíváme k oblékání s výhledem na největší kopec Ekvádoru, který je vyobrazen i na jeho státním znaku. Zaledněný vršek hory Chimborazo je ve výšce 6 310 m a já vzpomínám na 20 let starý příběh, kdy jsem cestu na jeho vrchol zdolával, ale nezdolal. Město Riobamba se nám daří objet po bíle značených cestách a do města Manas na volíme cestu přes národní park Sangay. Je tu nádherně a ráz krajiny je úplně jiný než ten, na který jsme byli doposud zvyklí. Silnička je aut prostá a v sedle, odkud klesáme dolů k džungli, nás čeká mlha a občasný deštíček. V Manas hledáme celkem neúspěšně ubytování a nakonec parta mladých kluků běží před námi a dovede nás k babce, která má zapadlý a nevábný hostel. Prostě lepší než nic. Ve městě nacházíme motokrám, kde Matěj kupuje nové blástry a blinkry na svou Yamahu, aby v půjčovně neměly újmu (a kecy).
Máme před sebou poslední den jízdy. Tedy přesně řečeno jen já. Martina s Matějem čeká ještě NON STOP jízda do Quita. Cesta do Cuency, mého cílového města vede opět po Ekvádorsky až se nám z toho točí hlava. Celou dobu nás doprovází déšť a samotná Cuenca je téměř ve 3 000 metrech. Kluci přijíždí promrzlí na kost a chodí se hřát k mé Kačence, to ona umí. Proč se stává cílovým městem pro mě a mou motorku právě Cuenca?




Právě tady, ve třetím největším městě Ekvádoru, se parta českých, dobrodružně založených podnikatelů rozhodla postavit pivovar a následně otevřít tři restaurace. Jedna s názvem Golden Prague je právě tady v Cunce, druhá v Guayaquilu a třetí nově na Galapágách. Již dříve jsem se přes internet seznámil s Martinem Smetáčkem, který je v Ekvádoru téměř pořád a který provoz podniku vede. Společné reálné setkání máme právě v pivovaru, v jehož prostorách odkládám po dohodě svou motorku a to včetně vybavení. Je 1. prosince, den mých narozenin, které slavím v české restauraci v Ekvádoru, no není to paráda? Martin s Matějem jdou v podvečer nasát atmosféru do místního městského parku. Seznámí se s partičkou puberťáků a výsledkem je ukradený telefon z Martinovy kapsy. Pouliční krádeže jsou ve velkých městech pro nudící se mládež oblíbenou atrakcí. Matěj, aby se to nepletlo, ugriloval na výfuku batoh a spacák. Takže drobné ztráty na závěr výletu jsou povolené a já zvažuji jak se dostat do Quita. Nabízí se tři možnosti. Buď si sednu za Martina a pojedeme 600 km ve dvou nebo si půjčím na letišti auto anebo pojedu autobusem. První varianta padá, nevejdeme se. Jedu se zeptat na letiště na auto. Cena 190 dolarů je asi moc, zklamaně odcházím, zbývá autobus. Procházím liduprázdným letiště a u jednoho okénka zahlédnu sympatickou paní a tak se jí zeptám na letenku. Cena 88 dolarů a zítra to letí. Je rozhodnuto, ráno kluci vyráží na cestu po Pan American Highway a společně se setkáváme opět v Hostelu Milenium v Quitu. Během procházek po městě objevujeme malou autopůjčovnu, za pár babek si půjčím malého Chewyho a následující den vyrážíme do Otavala, indiánského městečka s pověstnými trhy. Kluci jedou na motorkách a já je nestíhám v autě. Máme dost času a tak volíme zajížďku k úpatí hory Cayambe. Učím půjčené miniauto jezdit offroad a někdy se až podivujeme, kam se vyškrábe. Pokocháme se výhledem na ledový vrchol hory a v Otavalu se ubytujeme přímo na náměstí Plaza del Poncho, kde budou zítra probíhat trhy. Nakoupíme dárky pro nejbližší a večer už jsme opět v Mileniu. Kluci vrací motorky do půjčovny Freedom. Ta nepatří k nejlevnějším, ale personál je velmi obětavý a vstřícný. Letadlo do Evropy odlétá až odpoledne a my trochu zariskujeme. Budím kluky ve 3 hodiny ráno a jedeme půjčeným autem do národního parku Cotopaxi. Máme však smůlu na počasí, sopka je v mlze a nám nezbývá než se s Ekvádorem rozloučit. Tak zase za rok (tznm 10/2022 a letenky už máme).